Zamilovaný holub

Holoubek, kterého jsme před čtrnácti dny přijali a hostili, se po svém propuštění vrátil. Jeho návrat ale není jen tak ledajaký. Holoubek se zamiloval do vodní želvy. Několik dní sedí na břehu želvího jezírka a trpělivě tu svou vyhlíží. Když vyleze sluníčko, totéž udělají i želvy, totiž vylezou z vody na břeh a ta jedna, ta, kterou si vybral, musí snášet jeho náklonnost tím, že ho vytrvale trpí na krunýři. Asi ji to nevadí a tak je láska zřejmě opětovaná. Asi vážně, protože si vyvolená nechá na krunýř padat svrchu od holoubka i jeho exkrementy. Ale co, ve vodě se potom opláchnou. Jiné želvy si nevšimne a tak už skoro týden trpělivě špacíruje na pár čtverečních metrech a vyčkává. Pokud želvička i přes příznivé počasí nemá zájem o kontakt, pak nervózně chodí kolem vody a jako by jí říkal: „Tak co je s tebou, nevidíš mě? Polez ven, ať můžeme být spolu“. Když se na něho štěstí usměje, jeho družka se vysouká na břeh a holoubek jí okamžitě vyskočí na záda. Tak jsme zde svědky lásky mezi želvou a ptákem, mezi studenokrevným a teplokrevným živočichem. Holoubek je ve svém vztahu tak zatvrzelý, že mu na břeh rybníčku dáváme i jeho oblíbené krmení. Když to jeden vidí, říká si, jak jednoduché by to měl mít Homo sapiens s láskou ke svým bližním.