Vděčný holoubek

Až od Obyčtova nám přivezli poraněného holuba. Nemohl na levou nohu a měl poraněné i křídlo. Musel sedět, na nohy se nepostavil. Ale holoubci mají tuhý kořínek. Po pár dnech ve velké voliéře byl jako znovuzrozený. Dávky smíchaného zrní mu chutnaly a vyzobáno bylo vždy do posledního zrnka. S holoubky a hrdličkami je to tak, že když někde vidí jídlo, pití a střechu nad hlavou, tak se jim na svobodu moc nechce. Měli jsme jich za ta léta vážně spoustu a vždy, až na výjimky s námi pobyli delší čas. Nejinak tomu bylo a je i tentokráte. Děláme to tak, že když je holoubek v dostatečně dobrém stavu, prostě se mu ráno otevřou dveře u voliéry a je na něm, kdy a kam se vydá. První den, dva se vůbec neobtěžoval vyletět na otevřené dveře. Třetí den seděl na nich a tak to šlo dodnes. Procházel se kolem voliéry, poletoval, seděl na pergole, za chvíli na střeše a večer, vždy do klece. Zavřít dveře, kvůli kočkám, které nám sem po nocích chodí a napáchaly už spoustu škod hlavně na ptáčcích. No dnes ráno opět otevřená dvířka a za pár chvil holoubek vyrazil do světa. Asi se už našich dobrot a ubytování nabažil, říkali jsme si. No a večer, za tmy, seděl zase v kleci. Tak uvidíme, vždy si po několika dnech holoubci našli nějaké kamarády a zmizeli. Ale tenhle třeba zůstane, třeba ne. A tak to má být. Svoboda je nade vše, ale musí se po ní toužit. Cestu má otevřenou.