Slípka

Jak dlouho žije slepice? To se lehce zjistí, ale jak kvalitně může taková slípka žít? V kleci? V hale? Nebo jako rychlokuřata - o trochu déle než měsíc? Naše slípky tu s námi žijí volně a svobodně. I to si vyžádá někdy daň v podobě kočky nebo kuny. Jednu zimu nás sem chodila navštěvovat i liška. Tehdy byly nepřirozeně silné mrazy a v takový čas i divoká zvířata chodí mezi lidi a hledají, kde by se dalo něco ukořistit. Tehdy to odnesl starý sameček zlatého bažanta. Vlastně neodnesl, odnesla si ho liška. Jinak jsme za celá léta moc takových nepříjemných setkání neměli, až na kočky. Ty chodí pravidelně, dnes a denně. Morčata musí být každý den navečer zakrývána. Králičí hnízdo udělané tentokrát v boudě a ne v zemi, bohužel taková kočička dokáže vyplenit za jednu návštěvu. Před léty jedna slípka doplatila na kunu, ale jinak nic zásadního, co se predátorů týče. Ale dnes je řeč o naší bílé slípce. Naše bílá slípka s námi byla pět let. Když ji přinesli, nikdo nevěděl jak je stará, ale vajíčka snášela, chodila si volně kudy chtěla a vždy na jaře zasedla a měsíc s ní nebyla řeč, protože si myslela že musí vysedět kuřata. To se opakovalo až dodnes. Poslední březnový den slípka sedla pod strom a jakoby i toto rozhodnutí pojala svobodně, prostě se rozhodla, že tady končí. Už udělala vše, co měla a chce se vypravit jinam. Bylo to na ní vidět už pár dnů. A tak pod stromem, aby nikomu nepřekážela a asi, aby nikomu nebyla moc na očích, na velikonoční pondělí vydechla naposledy a teď už se prohání, někde tam v nekonečných pláních v jiné formě svobody. O krásách života, jaké poznala ona, by se mohlo jen zdát milionům jejich kolegyň, trápených pro maso či vejce, bez slitování, bez toho, aby viděli trávu nebo sluníčko. Naše slípka měla štěstí. Odešla kdy chtěla a záviděníhodným způsobem a tak by to mělo být. A protože chápeme, že smrt je součástí života, nijak pro ni netruchlíme. Víme, že by to nechtěla. Měla se fajn a teď v tom jistě pokračuje a tam někde vypráví, jak se jí tu s námi líbilo.