Poštolka

V polovině dubna, v sobotu nám hodná dvojice lidí přinesla poštolku. Přijeli s ní až ze Svratky, kde byla nalezena skoro nehybná pod skleněnými výplněmi podniku Mars. Údajně se tam podobná neštěstí ptákům stávají často, asi proto, že sklo není označeno a ptáci do něj nalétají. Poštolka nejevila žádného povrchního zranění a bylo zřejmé, že byla poraněna vnitřně, pravděpodobně na hlavě. Tu nedokázala držet a hlava jí padala na všechny strany. Malý dravec jinak vypadal zdravě, ale hýbat se nemohl. 

Hned druhý den jsme ho uměle zkusili nakrmit, ale byl hodně dehydrovaný a tak přijal jen poměrně velké množství vody. Každý další den pak dostával porcovaná potkaní holata a měl se k světu. Při krmení ale musela být poštolka držena v rukou. Zdálo se, chvílemi, že se jí vracejí i reflexy. Protože mi jednou drápy pěkně vrazila do prstu. Začínala se stavět na nohy a hýbat křídly.

V sobotu, po týdenním snažení se skutečně postavila na chvíli na nohy, ale dlouho nevydržela. Vše je ale na dobré cestě, pomyslel jsem si. 

Jaké bylo mé překvapení, když v neděli ráno ležela v kleci, bez jakýchkoli větších známek pohybu. Čekala na mne. Čekala, aby mi sdělila, že to nezvládá. 

Vím, zní to divně, ale ten pták čekal, až přijdu, nechtěl odejít bez rozloučení a bez poděkování. Držel jsem ho v ruce půl hodiny. Nechtěl jsem, aby u toho byl ještě někdo jiný, byl jsem rád, že s ním jsem sám. Koukal dýchal a pomalu odcházel. Nedalo se nic dělat, jen dojatě sledovat, jak mi sděluje, že je rád, že jsme mu chtěli pomoci, ale že to dál nejde a odchází za něčím novým, jinam. 

Umřel, asi to vážně nešlo, nedokázal ovládat tělo. Tak to v živočišné říši bývá. Není schopen samostatného života, nemůže žít. Za jeho smrt můžou nezodpovědní lidi. Kolik takových příběhů se stává a ještě stane. Jedni se snaží o záchranu, druzí mávnou rukou a nezajistí ani základní ochranné prvky, které by v tomto případě asi zabránili poštolčímu neštěstí. Život jde dál, smrt je součástí života. Pokud je ale smrt živočicha zbytečná, je to o to smutnější.