Kavka si přiletěla...

Tak je nějak tak cítit, že se, snad s příchodem zimy, snad všeobecně, v lidech ztrácí hodnoty jako vděk, pokora, ale třeba i jen i radost ze samotného žití. Tak potěší, když se jakoby tyto vlastnosti stěhují ke zvířatům. Z ničeho nic se u nás objevila kavka. Myslel jsem, že je nějaká zraněná, protože mne nechala dojít až k sobě a snad by si nechala na sebe i sáhnout. Bylo mi to divné. Kdepak máš kroužek, ptám se jí, protože se stává, že se za námi chodí dívat kavky, které jsme okroužkovali. A že jich, asi za tři roky, byly desítky. Chytáme je velice šetrně při krmení, máme na ně speciální sklopec do kterého se nechají nalákat. Bezprostředně po nasazení kroužku jsou dost naštvané. Ale je to u každé jinak. Některá zuřivě odletí, jiná po vypuštění z ruky usedne na střechu a klove a mlátí do kroužku, další pak jen hlasitě vypustí ze zobáku nějakou tu nadávku a zmizí. Ale druhý den jsou zpět a vesele se krmí s pštrosem, morčaty, či slepicemi. Jakoby věděli, že sem patří, když už dostali prstýnek, že už se jim nemůže nic stát. No ale zpět k naší kavce, která přiletěla teď skoro v zimě. Posedávala, nechala si předložit několik chodů jídla a stále poletovala a chodila přímo za mnou. Jakoby mi chtěla něco sdělit. Vážně přišla až ke mně, koukala dlouhou dobu přímo na mě a asi mi něco povídala. Když viděla, že je to marné a asi jí neporozumím, pokývala hlavou, rozloučila se a bez jediného slova odletěla, prvně na stříšku, potom na plot, vznesla se, zamávala a byla pryč. Bůh ví, jaké poselství nám chtěla sdělit, ale ať je to jak chce, bylo to krásné, příjemné setkání.