Kavka jde mezi své kamarády

Tak, uplynulo několik dní a kavce se evidentně zalíbil život bez starostí, život v kleci. Dostala napít, měla pravidelně celkem pestrý jídelníček, tak co ještě může chtít, že? Spousta lidí asi ví, o čem je řeč. Ale co dál, musí se přeci naučit létat a to v kleci nedokáže. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi vychovávali naši druhou labuť a jak se snažila naučit vzlétnout a jak ji to nešlo, protože měla na malém rybníčku málo místa. Jakmile jsme ji přivezli k rybníku, do deseti minut z vody vystartovala, jakoby létala odmalička (podrobnosti o labuti zde). Tak jsem to udělal taky tak. Otevřel jsem kavce dvířka u klece a čekal, co bude dělat. Z ruky mi přes dráty v kleci zobala rohlík.  Sedl jsem si ke stolu a čekal. Dvířka klece jsem podepřel tak, aby byla vodorovně a kavka na nich mohla balancovat. Nechtělo se jí. Asi po hodině se osmělila a vystrčila hlavu ze svého bezpečného ubytování. Vylezla a rozumně se rozhlížela. Koukala co dělám a seskočila na stůl. Přišla se podívat na hrnek s kávou, pokývala hlavou a vrátila se ke kleci.

Létá nám sem za námi spousta dospělých kavek, většina námi okroužkovaných, starých známým, které tu hodují spolu s králíky, morčaty a nutriemi. Tohle mládě ale, jak jsem psal, bylo přineseno odjinud, takže její rodiče to s největší pravděpodobností nebyli. I když, kdo ví, co kavky dokáží. Prostě za chvíli se na blízkých stromech pár dospělých kavek objevilo a jejich „ťa, ťa“ se doneslo i k naší mladé. Zamávala křídly a odletěla na asi šest metrů vzdálenou nádrž se želvami. Byl to úspěch a uvědomil jsem si, že už je to jasné. Už ji neuvidím.

Tak jsem honem ještě udělal pár fotek, poslední, kdy vyletěla na nejbližší smrk a v duchu jsem se s ní rozloučil. Ale líto mi toho samozřejmě nebylo, má své místo mezi svými.

Bylo parno a byl první, a doufejme, že ne poslední den, kdy teploty šplhaly ke třicítce. Na polovinu června to bylo už na čase. Najednou se ale obloha velice rychle zatáhla a v dálce zaburácel hrom. Začal jsem rychle sklízet ze stolu a najednou mi kolem hlavy proletěla naše známá, sedla na stůl a jako by se chystala do klece. To snad ne? Stála a koukala na mě. Hrom burácel už hodně blízko. Nemám na tebe čas, holka, pokud nechci promoknout. Klec byla otevřená a já, se vším, co mohlo zmoknout, utekl.

Koutkem oka jsem ještě viděl, jak na blízký strom opět přiletěly její dvě nové kamarádky. Naše mladá, asi zhrzená, že jsem si příliš nepovažoval jejího návratu, vzlétla už celkem dospělým letem a sedla si ke svým kolegyním. Vzhůru do Velkého světa, modrooká krasavice, pomyslel jsem si.

Víc jsem neviděl, ale klec pro ni (ale i pro jiné potřebně) zůstane navždy otevřena.