Byl to on?

Před dvěma lety, 15. dubna, jsme byli vypustit na svobodu, do volné přírody, našeho kamaráda pana labuťáka, se kterým jsme dva roky sdíleli vše zlé i dobré a který u nás byl odmalička. Tehdy jsme se trošku báli, jestli se mu ta svoboda bude líbit. Ono totiž se zvířátky je to jako s některými lidmi. Lehce si uvyknou na pravidelný příjem potravy, zabezpečení proti nepřízni počasí, ale i proti jakémukoli nebezpečí, prostě pohodlíčko. Labuťák tehdy vlezl do vody, po chvíli se neuměle proletěl, protože do té doby to neměl možnost vyzkoušet (celý rozsáhlý popis je na těchto stránkách „Naše labuť jde na svobodu“), no a pak se snažil odjet s námi zpět do svého domova. To jsme mu samozřejmě nedovolili a odjeli notný kus od rybníka, aby nás neviděl a ještě asi hodinu jsme ho pozorovali. Smířil se s osudem a brázdil velký rybník. Asi čtrnáct dní jsem jezdil denně pozorovat, jak se mu na svobodě daří, ale zmizel, od té doby jsme ho prostě neviděli.

Letos nám moc času na toulky přírodou nezbývá, protože jsme začali budovat, a stále budujeme, nové ubytování pro zvířata ve venkovních prostorách. Někdy v polovině června jsem ale jel kolem toho rybníka, o kterém je řeč, a tak jsem na chvíli zastavil. Neměl jsem dalekohled a tak jsem se jen tak rozhlížel a najednou od takového malého ostrůvku vyrazila labuť a přímo ke mně. Blížila se a asi dva metry pře břehem se pomalu zastavovala, měl jsem strach, aby mi nepřišla nafackovat, protože jsem mezi tím objevil na ostrůvku další labuť a bylo mi jasné, že tam budou mít hnízdo. Labuťák, asi to byl, chvíli stál na místě a když viděl, že nevykonávám žádné pohyby, otočil se a majestátně plaval k ostrůvku. Vystoupil na něj a přidal se ke své družce. 

Co bude dál? Ostrůvek mohl být tak čtyřicet metrů od břehu, kde jsem stál, takže jsem toho moc neviděl. Asi po deseti minutách se ale začalo na ostrově něco hýbat a po chvíli se rozhrnulo rákosí a na hladinu opět vyrazila labuť. A za ní jedno, dvě, tři… pět mláďat, pět šedivých kuliček pěkně v řadě za sebou. Nebudu psát, že mláďata plavala za mnou ke břehu, aby se mi ukázala, to už bych asi chtěl moc. Ale kroužila tak dvacet metrů ode mne a spolu se svou mámou se řádně producírovala. Po chvíli labutě vyrazily do středu rybníka a už si mne dál nevšímaly. 

Těžko se mi odjíždělo, byl to krásný výjev. Rodinka jak má být.

Na tomto místě bych chtěl všechny ujistit, že z žádného důvodu nemůžu tvrdit, že by zmíněná rodinka pocházela z našeho labuťáka. Ale bylo by to příjemné a krásné zjištění, co myslíte?